Podzimní les patří václavkám

Když začnou růst, objeví se většinou naráz skoro všude. Ano, václavky patří až do konce listopadu podzimnímu lesu, leč – bohužel – platí to i obráceně. Podzimní les patří do jisté míry jim, jakožto jeho velmi agresívním parazitům, způsobujícím tzv. bílou hnilobu dřeva.

Lesy jsou teď plné václavek!
Lesy jsou teď plné václavek!
Zdroj: Jaroslav Vanča

Vyrůstají v bohatých trsech i jednotlivě na kmenech a pařezech nejrůznějších dřevin, přičemž nejčastěji napadají smrky a jejich kořenový systém. Snadno je můžeme, třeba s vyhozenými odkrojky hub, zavléct i do zahrad, kde dokážou zničit ovocné stromy. Její podhoubí dokáže dokonce prorůstat i stěnami venkovských stavení – mně samotnému se tak jednou „poštěstilo“ nalézt její plodnice dokonce v předsíni naší chalupy. Bílá vějířovitá vlákna václavek (zvaná syrrocia), která ve tmě světélkují, se spojují v leskle tmavé, bohatě větvené provazce (rhizomorfy), jež dokážou narůst až několik metrů za rok. Václavka se proto na rozdíl od jiných hub nemusí rozmnožovat pouze výtrusy, ale i vegetativně, nepohlavně…

Václavky vyrůstají v trsech i jednotlivě na kmenech a pařezech
Václavky vyrůstají v trsech i jednotlivě na kmenech a pařezech
Zdroj: Jaroslav Vanča

Prima tip

Jakkoli je václavka houbaři vyhledávána – skvělá je na sádle s kmínem, v guláši je přímo nenahraditelná a „unikátní“ je prý připravená na paprice –, není zcela neškodná. Syrové plodnice jsou jedovaté, ani odvar není zcela prost vedlejších účinků, a proto není vhodné přidávat větší množství václavek do polévky. Jedovaté účinky se však ruší tepelnou úpravou – je třeba je vařit alespoň 20 minut. Dobré, ba vynikající jsou pak třeba naložené v octě.